Projev předsedy ČSSD na slavnostní bohoslužbě konané dne 16.6.2007 Vážený bratře patriarcho, bratři a sestry, dámy a pánové, jsem rád, že mohu být spoluúčasten na naší dnešní slavnostní bohoslužbě. Příležitost, při které se koná, osobnost, k níž se vztahuje, a témata, jež se dnes nabízejí, nás přímo vybízejí k zamyšlení. K zamyšlení nad idejemi, na nichž během prvních prvorepublikových let vznikala naše církev Československá husitská. Protože k pojednání tohoto nesnadného tématu tu jsou povolanější než já, budu se snažit nabídnout Vám několik vlastních poznámek a postřehů k této stále živé tématice, jež je součástí odkazu ThDr. Karla Farského, od jehož náhlé smrti v těchto dnech uplynulo osmdesát let.

Úloha katolické církve ve XX. století do II. vatikánského kongresu, kterým vyvrcholil pontifikát papeže Jana XXIII., byla velmi kontroverzní. Pro české a československé prostředí to platilo zvlášť. Byla to katolická církev a na ni navazující konzervativně-katolická část tehdejší české politické scény, kdo do poslední chvíle vystupoval proti zahraniční akci Masarykově, Benešově a Štefánikově na straně habsburského panovnického domu vládnoucího Rakousko-Uherska. Byla to katolická církev, která hájila obtížně obhajitelnou myšlenku kontroverzního celibátu pro své kněžstvo, ačkoliv byla a je v přímém rozporu s doložitelnou praxí prvokřesťanských a, jak víme, nejen prvokřesťanských obcí. Byla to katolická církev, pro kterou ještě v roce 1925 bylo první oficiální státní připomenutí tragického Husova skonu, připomenutí všestranně podporované prezidentem Masarykem, podnětem k rozpoutání dlouhotrvající krize ve vztazích Vatikánu a Prahy. Svou rozvahou ji až na konci dvacátých let ještě jako ministr zahraničí zažehnal Edvard Beneš. Byla to nemalá část, jistěže ne veškerá, katolické inteligence, kdo během neblahého období druhé Čs. republiky po Mnichově volal po odstranění prvorepublikových demokratických tradic a neblaze usiloval o „odbenešení“ moderního občanského češství včetně jeho nositelů. A nebyl to nikdo jiný než tehdy mladý Ferdinand Peroutka, kdo na počátku dvacátých let upozornil na jistou vnitřní schizofrenii českého katolicismu: na ultramontánní – k Římu hledící, zaslepenou tvář jeho oficiálních představitelů, a na mnohem tolerantnější ideové přístupy prostých věřících českých lidí, řemeslníků, rolníků, dělníků, ale i inteligence, pro které lidé „druhé strany“ – Hus, Žižka, Jiří z Poděbrad, Komenský, Palacký – byli především velkými syny svého národa, vynikajícími Čechy, kteří nebývale povznesli prestiž a slávu českého národa a státu v Evropě své doby, tedy v celém tehdy známém světě. Těmito krátkými glosami jsem, sestry a bratři, chtěl připomenout ovzduší, které doprovázelo vznik naší církve. Postoj oficiální katolické církve v první světové válce a po ní způsobil, že z ní odešla nemalá část věřících a kněží a založila církev novou. Ideje, které hájil ThDr. Karel Farský a jeho přátelé, ideje tolerance, svobody svědomí, prvokřesťanský odkaz Ježíše, Petra a Pavla, jsou i dnes našimi idejemi. Nezměnila se ani jejich aktuálnost a v mnohém ani jejich věcný obsah. Demokracie, která je nejvhodnějším rámcem pro rozvíjení a obohacování tohoto ideového obsahu, již tehdy, stejně jako dnes v dobrém i zlém podmiňovala velikost prostoru pro uplatňování těchto idejí a pro jejich zušlechťující vlivy. Část českého katolicismu i myšlenkově nenáboženské, ateistické části tehdejšího prvorepublikového veřejného mínění na toto oslovení dokázaly – byť s proměnlivým zdarem – vstřícně odpovídat. "Nová krev musí kolovati v žilách nového státu," psal doktor Karel Farský, "nový duch, duch pozitivně myslící, cítící a rozhodující tak, jak myslí, cítí a chce duše národa, psyché československá.“ Sestry a bratři, jsem rád, že se mi v této krátké úvaze dostalo možnosti vyjádřit svůj vztah k modernosti myšlenkového základu naší církve. Nejdůležitější vždycky je a bude, aby naše církev stála na straně svého národa. Děkuji vám za pozornost.